4.2.2 Berlín

Prvním impulsem pro vznik příměstské železnice S-Bahnu v Berlíně bylo zavedení provozu na tzv. Ringbahn – okružní železnice, spojující železniční stanice v Berlíně. Od roku 1924 se začínají prosazovat elektrifikované tratě, na nichž jezdily vlaky napájené třetí kolejnicí o napětí 850V. Od roku 1928 má budování tratí systematický charakter. V roce 1930 vešel v platnost dosud používaný symbol – bílé S na zeleném (kruhovém) pozadí a označení S-Bahn. Velký přínos k rozvoji rychlodráhy mělo otevření severojižního tunelu napříč celým městem v roce 1938.
Po druhé světové válce došlo k rozdělení Berlína na 4 sektory. Výstavba S-Bahnu však pokračovala bez ohledu na sektorové hranice. Veškerý provoz na S-Bahnu byl řízen východoněmeckou Deutsche Reichsbahn DR . V roce 1956 dosahovala délka rychlodráhy 352,8 km.
Zlomem v historii S-Bahnu je rok 1961, kdy došlo k rozdělení Berlína na východní a západní. Na všech tratích, vedoucí přes hranici mezi západním Berlínem a východním Německem, byl zastaven provoz. Tím došlo k rozdělení provozu na dvě části a celá síť byla rozdělena na několik izolovaných systémů.
Na podzim roku 1989 se začíná s opětovnou obnovou obou sítí. Začala velmi rychlá obnova již zrušených a zničených tratí. V roce 1994 se rychlodráha stává majetkem DB a od ledna 1995 vzniká dceřinná společnost S-Bahn Berlin, která zodpovídá za provoz – rekonstruují se a prodlužují tratě staré, staví se tratě nové.
Dnešní systém zahrnuje 10 základních linek (S1-S10) a linky doplňující. V současné době jezdí na tratích vozy řady 477, 476, 485, 480 a 481. Vozy 481 by měly do roku 2003 nahradit všechny starší jednotky.