5.1 Mezníky historického vývoje – pokračování

S první elektrickou podzemní dráhou (1890 – City-South London) se lze setkat v Londýně. Zde jako zajímavost lze uvést fakt, že ještě v roce 1886 se předpokládal pro provoz lanový pohon parním navijákem. V roce 1897 potom následuje v Budapešti tzv. Trať Františka Josefa, což nebylo nic jiného než základ nynější budapešťské podzemní dráhy. Do stejného období spadá i lanová kruhová dráha v Glasgowě, která byla později upravena pro provoz vozů se zabudovanými elektrickými trakčními motory. K rozvoji těchto podzemních drah poté dochází na počátku 20. století.
V roce 1901 následuje opět již vzpomínaná nekonvenční jednokolejnicová visutá dráha ve Wuppertalu (část trasy vede nad tokem řeky, zbytek ve výšce 7 metrů nad ulicemi – v roce 1960 celková modernizace). Za připomenutí stojí v padesátých a šedesátých letech zprovozněné nekonvenční systémy ALWEG nebo SAFEGE.
Poté dochází k úpravě kritéria, podle kterého je účelné ve městech nad 1 milion obyvatel vybudovat podzemní dráhu (jako příklad slouží i Praha). Vedle projektů mezi světovými válkami (1926) se v roce 1955 prosazuje koncepce podpovrchové tramvaje v Praze, která je v období 1965 – 1967 nahrazena koncepcí podzemní dráhy (metra). V roce 1968 je vyroben prototyp rychlodrážního vozu R1 (jednotka ze dvou vozů).