4. VYSOKORYCHLOSTNÍ TRATĚ
4.1 Faktory ovlivňující výstavbu vysokorychlostních tratí
Budování vysokorychlostních tratí je náročné z toho důvodu, že tyto tratě kladou značné nároky na své směrování, tedy na poloměry oblouků a na maximální stoupání. Na splnění těchto podmínek má velký vliv okolní krajina, zejména členitost terénu a jeho výškové a sklonové poměry. V současné době je však společnost na tak vysokém stupni vývoje, že překonání všech těchto přírodních překážek je technicky možné a proveditelné. Do popředí se tedy dostávají faktory ekonomické, jako jsou náklady na výstavbu a jejich návratnost, s čímž úzce souvisí i podmínky sociálně-geografické, mezi něž patří hustota osídlení, počet obyvatel měst a jejich vzájemná vzdálenost, což podmiňuje mobilitu obyvatel a rozsah přepravních požadavků. Všechny tyto faktory jsou přímo úměrné úrovni hospodářské vyspělosti daného státu, pokud se nejedná o projekt mezinárodního významu.
4.1.1 Vliv přírodních podmínek
Jak již bylo výše uvedeno, klade vysokorychlostní trať velké nároky na své směrování. Minimální poloměr oblouků vysokorychlostních tratí v Evropě se obvykle pohybuje mezi 4000 a 7000 m; maximální stoupání je, podle doporučení UIC, do 12,5‰ , ale v nepříznivých podmínkách je možné volit, s ohledem na snížení nákladů, i vyšší sklon (například na trati TGV-SE byl zvolen maximální sklon trati 35‰ ).
Z těchto omezujících podmínek vyplývá, že dodržení takovýchto technických parametrů pro vysokorychlostní tratě v Evropě je obtížné. Přírodní bariéry pro stavbu těchto tratí tvoří především evropská pohoří, vodní toky a v poslední době také mořské úžiny. Tyto překážky jsou překonávány pomocí velkého množství umělých staveb, mezi něž patří tunely, mosty či náspy.
