1. VÝVOJ OD POČÁTKŮ PO SOUČASNOST

1.1 Vývoj před 2. světovou válkou
Začátkem dvacátého století byla na trati Marienfeld – Zossen poprvé překonána rychlost 200 km/h. Šlo o elektrický vůz firmy Siemens & Halske, který dosáhl rychlosti 203 km/h. Od tohoto okamžiku lze hovořit o rozvoji rychlé železniční dopravy, nejen kvůli vysoké dosažené rychlosti, ale i díky skutečnosti, že byly potvrzeny možnosti elektrického pohonu vozidel.
Do začátku 2. světové války se konají víceméně ojedinělé pokusy, jak zvýšit rychlost přepravy. Na jedné straně zavádějí železniční společnosti exkluzivní železniční spojení s komfortními vozy a minimem zastávek (např. britský expres The Flying Scotsman, vedený od roku 1923 mezi Londýnem a Edinburgem bez zastavení). Na druhé straně vznikají, s odstupem času např. i „projekty“ rychlých vlaků (např. kolejový Zeppelin hraběte Kruckenberga, motorový vůz, poháněný vrtulí na zádi, který v roce 1931 posunul hodnotu rychlostního rekordu na 230,2 km/h).
1.2 Vývoj po 2. světové válce
Stále se rozrůstající síť komfortních spojení vyústila v založení evropské sítě expresů TEE (Trans Europ Expres) s vozy pouze první třídy, jezdící rychlostí až 160 km/h. Postupem času se z této sítě vyvinula síť mezinárodních vlaků EuroCity.
Od šedesátých let jsou provozovány expresy, jedoucí rychlostí 200 km/h: od roku 1964 v Japonsku expresy Hikari a Kodama na trati Tokaido z Tokia do Sappora, zprovozněné při příležitosti olympijských her v Tokiu, v roce 1965 v Německu při příležitosti světové výstavy dopravy z Mnichova do Augsburgu, potom též ještě ve Francii a Španělsku. Dnes je již v západní Evropě samozřejmostí rychlý vlak osobní dopravy, jedoucí 200 km/h.
Japonské železnice se v roce 1964 staly první železniční správou, která provozovala skutečně vysokorychlostní železniční dopravu (jednotky řady 0 JNR).