Nerovnoměrnosti prostorové se potom dělí takto:

1. různý obrat cestujících v jednotlivých místech zastavení,
2. rozdělení cestujících podle směru jízdy,
3. různé zatížení jednotlivých úseků,
4. nerovnoměrné rozdělení cestujících u hrany nástupiště,
5. nerovnoměrné obsazení jednotlivých vozů,
6. nerovnoměrné obsazení jednotlivých dveří.
Obě dvě skupiny nerovnoměrností vychází, jak již bylo zmíněno, ze statistických materiálů, především z různých výkazů, anket a průzkumů (uvedené poznatky se potom především zohlední při projektování a plánování), o čemž je pojednáno v jiné kapitole. Nerovnoměrnosti slouží také k určení maximálních hodnot pro dimenzování dopravních zařízení (prostorů pro cestující, vozového parku, celkové organizace provozu a úrovně cestování, …) – vždy se musí zohlednit dodržování jízdního řádu /grafikonu/.
Problematické jsou situace, kdy v některých místech nebo na některých úsecích dochází k souběhu více různých doprav, a to nejen z pohledu použitých dopravních prostředků (autobusy, trolejbusy, tramvaje), tak především podle charakteru přeprav (dálková doprava, příměstská a městská doprava). Především doprava na kratší vzdálenosti je více ovlivněna různými vlivy než třeba doprava dálková, proto může dojít ke zkreslení /deformování/ údajů, sloužících jako podklady pro zjišťování časových nebo prostorových nerovnoměrností. Nejsnazší je zkoumat jednotlivé druhy nerovnoměrností přeprav cestujících v uzavřených dopravních systémech, jako je např. metro /podzemní dráha/.